Běh kolem České republiky.

Jak to bylo a co jsem při tom zažíval.

 

Co jsem měl v plánu všichni víte. V tomto svém ohlédnutí bych vám rád zprostředkoval co nejvěrněji své pocity, které jsem během celého běhu prožíval. Možná, pro ty kteří mne až tak dobře neznají to bude trochu překvapující podání, ale věřím, že každý v tomto mém vyprávění si najde to co mu pomůže při překonávání běžných potíží, které nám život a sport přináší.

 

Příprava.

Jistě si nejeden z vás položil otázku, jak se mu to povedlo zorganizovat. Vím totiž ze setkání s několika lidmi, běžci, kteří již uvažovali o tom, že by oběhli Českou republiku. Nezáleží teď na tom jakou trasu chtěli zvolit. Důležité je, že ten úmysl již měli nebo mají. Zatím však všichni nakonec od tohoto úmyslu ustoupili. Důvody jsou různé – čas, organizační zabezpečení, finance, doprovodný tým, víra ve vlastní síly. Já měl to štěstí, že se mi podařilo všechny tyto problémy vyřešit. Začnu od zadu.

Důvěra ve vlastní sílu. Tu jsem získal tím, že jsem během loňského roku stačil absolvovat 48hodinovku v Brně, 24hodinovku v Basileji, běh Bad Kreuznach – Praha, Transmoravský masochistický ultramaratón Luhačovice – Olešnice, Pelhřimov – Cheb a MR v 24hodinovce v Praze. To, že se mi podařilo všechny tyto akce absolvovat /ostatně budete si moci o tom přečíst v některé další Ultravyrvalosti, až na to zbude místo/ mi dodalo důvěru ve vlastní síly, důvěru v to, že bych mohl celý běh okolo ČR absolvovat a přežít.

Doprovodný tým.

Ten se vykrystalizoval na běhu z Pelhřimova do Chebu a stačil jen doplnit o Jirku Kroftu s nímž jsme společně absolvovali běh z běh Bad Kreuznachu  do Prahy. Takže tým tvořili Jitka Holovská, a Tamar Podracká, které buď  střídavě řídili auto nebo jeli na kole a Jirka, který buď řídil auto nebo se mnou běžel. 5idič pak měl na starost také zajišťovat moje občerstvení po trase. K tomuto týmu se pak přidal na pět dní i Jirka Zich. Navíc na většině trasy nás doprovázel nějaký místní člen ProFitness, tedy firmy, která celý běh sponzorovala a podílela se společně se mnou i na jeho organizačním zajištění.

Finanční zabezpečení a vybavení.

Hlavní tíhu finančního zabezpečení nesla firma ProFitness a její manažeři, dále firma AGA a pokud jde o vybavení pro běh, tak to mi poskytla firma MIZUNO, v jejíchž botách, běžeckých trenkách a šusťácích jsem celý běh absolvoval. Na závěr se ješt+ k této firmě vrátím.

Organizační zabezpečení.

Naplánování trasy bylo mou záležitostí. Sedl jsem tedy k mapě a vytýčil trasu, která by kopírovala pokud možno obvod ČR a zároveň vedla místy zajímavými z propagačního hlediska pro firmu ProFitness. Dílčí úpravy jsem pak dělal s jednotlivými manažery ProFitness, kteří bydlí v místech kde se probíhalo tak aby trasa vedla místy kde naplánovali doprovodné akce, nebo abychom se mohli vyhnout frekventovaným silnicím. Vybraní manažeři také ve většině případů zajišťovali ubytování v cílových místech, tiskové konference, setkání s místními občany, autogramiády apod. Z tohoto je patrné, že běh měl kromě své sportovní stránky taky stránku propagační, a to nejen firmy ProFitness, ale také nás ultravytvalců, Ultravytrvalosti a zdravého životního stylu. Ale o to také šlo udělat akci, na níž by se dal v budoucnu stavět rozvoj běhání a hlavně ultraběhů u nás. Dát vědět potencionálním sponzorům co se dá dělat, a že jsme takto schopni na sebe upozornit jak média, ale hlavně veřejnost, jejíž účast a množství je vždy pro sponzora hlavním ukazatelem, podle něhož se rozhoduje, zda akci podpoří či ne.

Čas

Tady to bylo nejjednodušší. Vzal jsem si dovolenou. Pravdou však je, že v budoucnu už bych rád abych tyto akce mohl dělat i jako své povolání, tedy profesionalizovat se. Mam už v hlavě dosti podrobný plán jak toho docílit. Ale abych to zatím nezakřikl, tak si to zatím nechám pro sebe. V mích plánech ale jsou i projekty, které počítají s podporou běhů a ultraběhů v ČR a s dalšími věcmi, které lze s tímto spojit. Každopádně dám možnost i těm z vás, kteří budou mít zájem se na mých projektech zúčastnit, aby se přidali a měli z toho případně i nějaký profit.

Jenom na závěr můj hrubý odhad je že celá akce přišla na 150.000,-  - 200.000 Kč, nebo by přišla, kdybych si musel všechny služby platit sám. To jenom pro ty, kteří by se chystali podobné akce podnikat aby měli představu co je to může stát.

A nyní konečně k vlastnímu běhu.

Vše začalo 13. května v Pelhřimově. Předtím než jsem vyběhl jsem rozdal pár autogramů, podepsal pár triček a mohlo se začít. Vybíhali jsme od Jihlavské brány, v níž je též umístěno muzeum kuriozit, které spravuje agentura Dobrý den, do níž jsem také denně musel volat uběhnuté kilometry, aby mohl být můj pokus, v případě úspěchu zapsán do české verze Ginnesovi knihy rekordů. Společně se mnou tedy vyběhl Jirka Krofta a Vladimír Janoušek, a Martin, kluk z Prachatic který se o běhu dozvěděl teprve dva dny před startem a bylo mu velmi líto, že nemůže jít s námi celou trasu. Martinovi bylo 18 a zjevně nevěděl o co jde. Přijel ve starých Prestižích, s propadlou patou, doposavad uběhl maximálně 20 km, ale odvaha mu rozhodně nescházela. Nechtěl jsem ho vyvádět z jeho mylných představ o jeho fyzičce a o tom co je schopen vydržet. Je pravda, že se může zdát tempo 10 km za hodinu, jako tempo jímž je člověk schopen běžet stále, den co den. Pravdou však zůstává, že to musí být člověk, který už něco v životě naběhal. Ale mladýmu klukovi to nemá cenu vysvětlovat. Pokud ho necháte aby si to ověřil v praxi, jako já Martina brzy na to přijde sám. Martin na to přišel po 20 km, kdy ho začali bolet třísla. Je však taky fakt, že to nevzdal a pokud jen to trochu šlo tak se mnou běžel, nebo alespoň vedle mě jel na In-lin bruslích. My ostatní jsme v pohodě uběhli prvních 43 km a šli si ještě prohlídnout Jindřichův Hradec. Nesmím taky zapomenout, že s námi tuto etapu absolvoval i Tomáš Trojan na kole, neboť se ještě po Brně necítil na to aby mohl běžet.

14. května ráno jsem vyrazil na trasu z Jindřichova Hradce přes České Budějovice, Křemži do Prachatic. Cesta probíhala vcelku v klidu, bez problémů jsem zvládl i kopce mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi, které mně vloni při běhu do Chebu dali co proto. V Křemži jsem si obul sedmimílovou botu, která je zde vyřezána z jednoho kusu dřeva a stojí na náměstí. Z klidné atmosféry dne pouze vybočilo malé extempore Tomáše Trojana, který doslova a do písmene sestřelil z kola generálního ředitele ProFitness Michala Karbuse, který mne též doprovázel na kole. Tomáš totiž jel, jak jsem později zjistil již pod vlivem alkoholu, se sluchátky na uších si pouštěl do hlavy decibely a sledoval se skloněnou hlavou pouze čáru krajnice. Co se děje okolo nevnímal. Takže pak jak jsem řek sestřelil Michala, který stál na kraji silnice. Tomáš mu ještě stačil vynadat řka, „co tu stojíš, když jedu, tak jedu.“ Do Prachatic jsem doběhl akorát ve chvíli, kdy hráli hymnu našim vítězným hokejistům, za sebou jsem měl dalších 102 km.

15. května pokračoval běh do Čkyně – Volyně – Strakonic – Horažďovic – Klatov - Kdyně a Domažlic. Po překonání tříkilometrového krpálu mezi Husince a Čkyní se mi naskytl krásný pohled na šumavskou krajinu. Ve Čkyni jsem poprvé zažíval pocit jaký mají hvězdy, když je různě staré děti žádají o autogram. Autogramy jsem musel dávat jak na papír tak taky na trika, ruce, tváře a nohy. Jirka Krofta si taky užil. Bylo to pěkný, ale když jsme to měli za sebou byli jsme docela rádi. Myslím, že učitelé taky. Ve Strakonicích se konečně dočkal Jirka Zich, který na nás čekal už ve Volyni, ale po loňské zkušenosti, kdy se nás nedočkal  vůbec se raději přesunul blíže k domovu. Za Horažďovicemi jsem poprvé pocítil příznaky lehkého úpalu a tak jsem se na hodinku uklidil do stínu hospody. Tady jsme taky poprvé výrazněji zaznamenali, že Tomáš Trojan porušuje dohodu se mnou, že ho vezmu sebou na běh pouze v případě, že nebude pít. Bohužel Tomáš naší nehodu nedodržel, takže jsem ho musel poslat domů. Po odpočinku a nabrání sil, jsme pokračovali do Klatov. Mezi Klatovami a Kdyní nás čekal jeden kopec za druhým a to takové, že i cyklisti měli co dělat. Ve Kdyni na nás čekal Roman Psůtka a na posledních 10 km jsem poskytoval přímo běhu rozhovor do nastaveného diktafonu. Do Domažlic jsem, doběhl ve 2 hodiny ráno. Na mém kontě přibylo dalších 132 km.

16. května vybíhám podle plánu v osm hodin ráno směr Horšovský Týn - Plzeň – Stříbro. Dnešní etapa mněla být podle plánu odpočinková. Avšak vedro, které mne provází již čtvrtý den z ní udělalo jednu z nejtěžších. Před Plzní ve Vejprnicích se rozhoduje o tom jak to bude vůbec dál. Jsem rozpálený jak plotna a skoro neschopný dalšího pohybu. Přistupuji k tomu co mně mohlo napadnout již dřív a namáčím ručník, do nějž pak zabaluji celé nohy. Po dvou hodinách, kdy ležím na lavičce ve stínu takto ochlazován, se můj stav natolik zlepší, že mohu běžet dál. Zaplať pámbu, že mně to napadlo. Kdyby mně napadlo se takto ochlazovat už od prvého dne, mohl jsem se i lépe vyspat. Takto jsem vždy první tři hodiny po tom co jsem ulehl, přehřátím nemohl usnout. Ale je to zkušenost pro příště. Trochu upravuji trať a vyhýbám se Plzni v  jejíchž ulicích teď teplota na slunci dosahuje hodně přes 500C. Večer dobíhám do Stříbra. Ubytováni jsme u Jardy Kotka, kde poprvé usínám ihned jak lehnu.

17. května po přijetí na radnici Petrm Bursíkem vybíhám společně se svým doprovodem směrem na Mariánské lázně – Cheb – Karlovy Vary. V Mariánkách se s námi loučí Jirka Zich, který musí do práce. Tady nám konečně taky zaprší. Co zaprší, z mraků, které jsme již od rána netrpělivě očekávali se spouští kroupy. Ještě že v tu chvíli sedíme v místní hotelové škole a pochutnáváme si na slepičím vývaru a ovocném salátu,který nám přichystali.. Nesmím ani zapomenout, že od okraje Marjánek až do školy se mnou běží její žáci, kteří se štafetovým způsobem přidávají. Z Marijánek pak se mnou běží dva kluci, jeden asi 10 km, ten končí s tím že mu to stačí a zapaluje si na zpáteční cestu cigaretu, druhý pokračuje až do Chebu. V Chebu jsem pasován na rytíře a po krátkém odpočinku vyrážím na Karlovy Vary. V Karlových Varech teď už znám společně s Jirkou Kroftou a Láďou Černým,který se k nám přidal v Chebu, všechny ulice, neboť jsme je snad všechny proběhli, než jsme se dostali do místa našeho ubytování. Připisuji si dalších 124 km. Po osprchování a převlečení jsme šli do jedné hospody na večeři. Na jejím začátku mi přinesl místní číšník tuplák piva. Už tehdy po mně divně koukal. Když ale po té, co nám přinesl Becherovku prohlásil, že by se mnou rád strávil noc, začal jsem se mít na pozoru.

18. května se podle plánu vydáváme na nejdelší etapu vedoucí přes Ostrov nad Ohří – Kadaň – Bílinu – Teplice do Ústí nad Labem. Před Kadaní se začíná ozývat bérec pravé nohy. Naštěstí jsou zde minilázně, které vlastní jedna z členek ProFitness a ta mi nabízí jednak ošetření Reboxem a pak pobyt v CO2. Rebox je skvělí, vím co dokáže už z Brna a proto rád přijímám její nabídku. Pokud jde o CO2, tak to představuje, že se nasoukáte celí a nazí do ohromného igelitového pytle. Venku necháte pouze hlavu. Potom k vám strčí hadičku a kolem krku uváží mašli. Nakonec do pytle napustí CO2. Ještě vás přikryjou dekou a do uší pustí relaxační hudbu. První pocit je že vám začne být chladno. Pak je vám však příjemné teplo. Když nakonec vylezete z patle, tak byste měli být asi 10 – 15 minut unaveni. Pak by jste ale měli cítit nový přísun energie. Pravdou však je, že se mi pak běželo až do Ústí dobře. Jitka, která společně s Jirkou se mnou tuto kůru také absolvovala, však byla zřejmě už se silami na dně, takže ta se dobré dvě hodiny po vylezení z patle klepala jak ratlík a ani grog záchranář jí moc nepomohl. Ihned po doběhu do Ústí jsem pak šel ještě na vyšetření do nemocnice a tam mi byla sdělena málo potěšující diagnóza „v normálním případě dlaha, klid“. Ještě, že tam byla ta poznámka „v normálním případě,“ jinak bych byl dost nervózní. Takto protože vím, že nejsem normální, jsem se dohodl s doktorem, že dostanu injekci proti zánětu, nějaký prášky a pak, že budu brát vždy  3 x 5 Digestiv Enzim a 5 x 2 Power Co Q10. A šlo se dál. Jo ten den jsem připsal dalších 140 km.

19. květen byl poznamenán již od ráno zvýšenou pozorností médií. Hned ráno jsem absolvoval tiskovku v Ústí a po té kdy nás doprovodili děti z místních škol až na jeho okraj jsem běželi dál na Děčín. Tady si nás začali zase zhruba po 300 m předávat děti jako štafetu, vše končilo opět tiskovkou. Z Děčína jsme vyrazili směrem na Českou Kamenici, kam za náma dorazila moje žena Dáša, aby mi poskytla své léčitelské schopnosti. Pokračovali jsme dál nádhernou krajinou přes Kamenický Šenov – Prácheň – Nový Bor do Liberce. Tady stojí za zaznamenání dvě věci, jednak když mi Dáša léčila pravou nohu, tedy zánět v bérci, tak jsem poprvé v životě cítil, že ač měla ruce asi 10 cm od nohy, že tam něco probíhá. Nakonec o této chvíle jsem vážnější problém s bércem neměl, nebo alespoň né takový, že by mi nedovoloval běžet. Když však přiložila ruce k levému kolenu, tak jí ruce ode mě úplně samovolně odskočili. Bylo to varování, že tento problém, který mi už ostatně věštil před během v Astru astrolog Ing. Stříbrný bude ten, který si budu muset vychutnat a řádně prožít a hlavně se sním poprat, pokud budu chtít zvítězit. Druhý moment, který stojí za to říci, je že nás na této trase filmovala asi hodinu Nova. Bohužel jsem měl na sobě triko s velmi výraznou reklamou, který sice prošla v novinách, ale na televizi byla moc. Takže celá natočená hodina šla do ….. Píšu o tom hlavně z toho důvodu, aby jste případně neudělali stejnou chybu. Do Liberce jsme doběhli za velkého chladu o půl noci. Díky Nově, která nás natáčela až do cíle trasy před vysokoškolskými kolejemi jsme ani v Liberci moc nebloudili. Přibylo dalších 90 km.

20. května jsem se vydal na cestu domů do Prahy. Netušil jsem ještě, že toto je etapa v níž se rozhoduj o dalším osudu běhu. Ráno jsme podle plánu vyběhli v 8.00 od zoologické zahrady v Liberci. Běžel se mnou Zdeněk Kumsta, který sem za mnou přijel. Vydali jsme se směrem na Mnichovo Hradiště přes ještědský hřeben. Když jsme byli v nejvyšším místě etapy tak se na nás začal snášet velmi nepříjemný, hustý a studený déšť. Během chvilky jsme byli celý promoklí. Zima a následující dlouhý seběh mým nohám také příliš neprospěli. Nejvíc to však odnesli úpony čtyřhlavého stehenního svalu, které asi 4 km před Mnichovým Hradištěm odmítli se mnou spolupracovat. Do Hradiště jsem spíše došel než doběhl. Měl jsem tady naplánovánu přestávku na oběd, takže jsem si udělal automasáž a doufal, že spolu s odpočinkem se úpony umoudří. Bohužel, ani náhodou. Následná cesta do Bakova a Mladé Boleslavy a vlastně až před Benátky nad Jizerou, kde jsem nakonec skončil byla asi nejbolavějším úsekem běhu. Ale popořadě. Z Hradiště, kde už se přidal i Jirka jsme střídavě šli a běželi až před Mladou Boleslav, kam přijel fotograf, který měl nafotit fotky pro Mizuno, které mně poskytlo kromě vynikajících bot veškeré běžecké vybavení pro tento běh, nějaké reklamní fotky. Před fotografem jsem přece jít nemohl. Takže jsem silou vůle začal běžet. Bylo to sice k po….., ale šlo to. Na začátku Boleslavi na mně čekali čtyři jezdci na krásných koních, kteří mně doprovodili nejdříve k rozhlasovému studiu Jizera, kde jsem měl hodinový živý vstup včetně dotazů posluchačů a pak až na letiště na okraji Boleslavi. Tady jsem si také na jednoho z těchto koníčků poprvé v životě vylezl. Odtud už jsem pak uběhl jen pár kilometrů před Benátky. Zde u jedné benzínky kam jsem šel na kafe rozmýšlel co dá. Zda běžet do Prahy a nebo raději etapu zkrátit a do Prahy dojet autem a pokusit se dát přes noc dohromady, abych mohl nastoupit na Pražský maratón a potom v dalších dnech pokračovat dál. Nakonec jsem zvolil tuto variantu. Jak se ukázalo asi tu správnou. Takže tento den jsem si připsal „pouze“ 73 km.

21. května  - Pražský maratón. Ráno když jsem vstal a zkusil jak se bude levá noha tvářit na to až jí budu zatěžovat, jsem usoudil, že ač hodně ztuha, že to půjde. Zavolal jsem Jirkovi Kroftovi, že jdu a vydal se na start. Tam jsem přijel skoro pozdě, asi tři minuty před ním. Dal jsem si věci ještě k Honzovi Šourkovi, kterého jsem takto zpozdil, takže se pak musel prodírat celou kolonou běžců, což mu určitě ubralo na výsledném čase, nějakou tu minutu.Já si v klidu stoupnul až na konec řady a vybíhal prakticky úplně poslední ze všech. Samotný běh nebyl žádný med, ale šlo to. Dobrý bylo taky to, že hned od začátku jsem předbíhal slabší běžce, kteří vyběhli přede mnou. V druhé půlce, kdy už jsem běžel s Jirkou Kroftou, který na mně po obrátce počkal zase ty kteří to přepálili. Dobré bylo, že ač se to zdá divné s každým kilometrem se stav nohy zlepšoval a tak jsem si mohl i v závěru trochu zrychlit. Snažil jsem se trochu radit ty jež jsme předbíhali, a kteří evidentně přecenili své síly. Ale buď  neměli ani sílu naslouchat nebo už jim v danou chvíli žádná rada nebyla nic platná. Doběhl jsem nakonec za 4:07, když jsem předběhl po trati okol 2000 běžců. Na to v jakém stavu jsem běžel to bylo dobrý. Po závodě jsem jel rychle domů a celé odpoledne a večer nohu ledoval a různě ošetřoval, aby na mně byla v dalších dnech milosrdnější.

22. května – jak se ukázalo péče o nohy se mi vyplatila. Ne že by mně nic nebolelo, ale dalo se běžet a to bylo pro tuto chvíli hlavní. Vyběhli jsme z Jungmanovi ulice a vydali jsme se přes Letnou – Stromovku a Bohnice dál na Ďáblice a Prosek, kde jsem byl velmi překvapen kolik dětí mně přišlo povzbudit. Na Prahu opravdu nebývalé množství. Skupina asi 10 dětí s námi pak běžela až do Kbel, což bylo asi 6 km. Odtud pak jsme se vydali směrem na Horní Počernice – Poděbrady – Městec Králové a Nový Bydžov do Hradce Králové. Po tom co jsem si prožil v předcházejících dvou dnech se běželo kupodivu vcelku dobře. Vítr nám foukal do zad a teplota vzduchu byla taky docela příjemná. Až za Poděbradama se vítr otočil proti nám a taky trochu zesílil. Nicméně, protože už od Ústí jsem se vždy po ránu probouzel dosti nateklý v obličeji a nejen já, ale i můj doprovod. Poté když mně Dáša viděla se takto doma vstávat, musel jsem jí slíbit, že se nechám v Hradci vyšetřit. Vyšetření skládající se z EKG – bez problému, změření tlaku – 123 na 80, tep 63 a vyšetření moči – negativní a to vše po absolvování 79 km mi potvrdilo můj původní předpoklad, že tato oteklost měla příčinu v úvodních horkých dnech. Ale aspoň jsem věděl, že jsem v pořádku a mohl tak Dášu alespoň trochu uklidnit. Navíc mně  pan doktore Bubník provedl lehkou masáž a poradil mi abych si bral tak třikrát denně jedno dražé hroznového cukru na doplnění energie. Oboje mi velmi pomohlo.

23. května naše cesta směřovala přes Vysoké Mýto – Ústí nad Orlicí – Lanškroun do Mohelnice.  Tady byly zajímavé dvě setkání ve Vysokém Mýtě, jedno v mateřské školce a jedno na radnici a pak setkání na radnici v Ústí nad Orlicí. Jinak mně moc uchvátila krajina jíž jsme toho dne probíhali. Sice byla dosti zvlněná, ale příroda byla po dešti pěkně omytá a výhledy na Orlické hory na pozadí byli úchvatné. Bez problémů jsem uběhl dalších 70 km.

24. května – těsně před Olomoucí jsem dosáhl 1000 km, bylo to přesně v 11hodin a 11 minut. Konečně jsem dosáhl této mety. V Olomouci jsem to oslavil v Moravské hospodě dušenými játry s knedlíkem, malým pivem a kafem. Zatímco jsem jedl tak nás natáčela Nova a dělal jsem rozhovor do českého rozhlasu. Někde za bukem seděl reportér Blesku, který o tom podal hned druhý den taky správu v níž si hlavně všímal mého jídelníčku. Jinak poučen z etapy do Liberce, jsem se na proběhnutí Olomoucí, které také Nova natáčela převlékl do reprezentačního dresu, abych znovu neohrozil odvysílání těchto záběrů. Z Olomouce jsme se pak vydali směrem k Hranicím na Moravě kde nás v místním hostinci „Katovně pohostili výborným slepičím vývarem, kuřátkem a salátem. Moc se mi po této hostině do dalšího běhu nechtělo, ale čekali nás ještě v Opavě. Asi 10 km před Opavou ve 22.00 nás čekala skupina asi 10 lidí, včetně 6ti-letého klučiny na kole a pana Průchy. Klučina jel celých 10 km se mnou a pan Průcha ač na to nevypadal, tak se mnou vydržel celých těch 10 km běžet. V cíli mně pak čekalo milé přivítání včetně dortu, který jsme během večeře ještě stačili zkonzumovat. Dneska jsem se skutečně činil,výsledkem je dalších 98 km.

25. května naše cesta směřuje do Ostravy – Příboru – Frenštátu pod Radhoštěm – Rožnova pod Radhoštěm – Valažského Meziříčí a Vsetína. Krásná etapa. Na kraji Ostravy na mně čekala parta mladých atletů, kteří se mnou běželi 15 km. V Ostravě na mně čekala celá škola a tak celou pauzu, kterou jsem zde měl naplánovanou pohltila autogramiáda. Můj doprovod se vesele rozvaloval ve stínu stromů zatímco já podepisoval všechno možné. V Proskovicích na mně čekala další škola, přímo u silnice a tak zde proběhla další autogramiáda. V Příboru jsem si chvíli odpočal v prostředí místní čajovny a nechal se lehce namasírovat. V Rožnově na nás vydrželi čekat děti ale i dospělí plné tři hodiny. Za to jsem si s dětmi musel oběhnout na víc jedno kolečko na dráze. Ale byli skvělí a ačkoliv jsem toho měl před Rožnovem díky horku, které začalo opět panovat, a které jsem snášel hůř než v prvních dnech tak jsem s nimi běžel rád, zasloužili si to. V Hrachovci v jedné části Valašského Meziříčí kam jsme doběhli také s tříhodinovým zpožděním na mně čekaly skoro všichni obyvatelé, kteří zde bydleli. Je fakt, že takováto výdrž člověka potěší a naleje mu sílu do dalších etap. Tento den jsem uběhl 87 km. Myslel jsem si na víc, ale díky vedru a zdržení na autogramiádách jsem byl rád i za ně. Večer jsem pak absolvoval vynikající reflexní masáž, po níž jsem spal jak mimino.

26. května – vybíháme společně s Jirkama Kroftou a Zichem, který se k nám včera ve Frenštátě zase přidal ze Vsetína, když předtím musím doslova utéct před dětmi z místní základní školy u níž byl zvolen dnešní start. Na start totiž přišla celá škola, 700 dětí, takže z původní autogramiády muselo sejít, neboť bychom tu strávili celé dopoledne. Slibuji, že v září přijedu na besedu a vybíháme. Cestou do Zlína se zastavujeme ještě ve dvou školách a to v Zádveřicích a na kraji Zlína. Po malé přestávce ve Zlíně vyplněné tiskovkou a občerstvením se vydáváme na další cestu do Napajedel a Uherského Hradiště. Do Hradiště dobíháme v době kdy zde vrcholí dětský den jehož mám být hlavní atrakcí. Po nezbytné autogramiádě a zodpovězení několika dotazů obíhám s dětmi ještě místní náměstí. Dnešní den snad nebylo tak teplo, ale bylo hrozně dusno a tak jsme se všichni tři už od rána potili jak vrata od chlíva. To taky způsobilo, že v Uherském ostrohu končím a přesouvám se před Hodonín, kam dobíhám okolo jednadvacáté hodiny, když mám za sebou dalších 77 km. V Hodoníně ještě poskytují rozhovor do Moravského dne a jednoho místního rozhlasu, pak už čeká jen večeře na spánek.

27. květen. Probouzím se do předposledního dne. Pohled na teploměr nasvědčuje tomu, že ani dnes to nebude žádná sranda. Je 8 hodin ráno a rtuť teploměru už ukazuje 280C. To zas bude den. K vedru se přidal ještě nejdříve boční  nárazový vítr, který se později změnil v protivítr. Prostě pochoutka. Nicméně ukusujeme nejdříve s Jirkou Kroftou a pak Zichem kilometr po kilometru a přes Břeclav k Mikulovu. Na tuhle etapu, kdy budu probíhat pod Pálavou jsem se těšil celých 14 dní. Jeden kdyby ten mozol tolik nepálil. Radek mi volá na mobil, že v Praze je slejvák jak prase, taky po vodě ani stopy. Dobíháme do Březí, kde dnes zahájili provoz renovovaného rybníku. Jsme přivedeni na jeho hráz, lidí jak mraků, výborné víno, co by mi tu chybělo, ale o tom si zatím musím ještě nechat zdát. To co nás čeká ale o 2 km dál, kde dnes kvůli nám zabili 18 kg krůtu, z níž nám připravili výbornou polévku a ještě lepší přírodní řízečky na másle s rýží a zeleninou a na vrch lehký moučníček s pudinkem. A nakonec aby nám lépe trávilo, káva, domácí šampus a domácí víno. Je to hrozný ale ani tady nemůžeme zůstat až do rána. S plným žaludkem se moc dobře neběží, ale jde to, doprovází nás zde taky 5 km kluk, který kvůli autonehodě je odkázán na invalidní vozík, ale to mu nezabránilo v tom, aby se dostal již mezi nejlepší 20 tenistů, stejně postižených a nevybojoval si účast na paraolympiádě v Sydney. Jel by s námi dál, ale to co řádilo v Praze už se žene i na nás. Vybíháme nad Drnholec a tady se do nás obouvá vichřice svou plnou silou. Bohužel fouká přímo proti nám. Stěží proti ní jdeme, o běhu nemůže být ani řeči. Asi po 5 km, které jsme proti ní vybojovali alespoň trochu polevuje a tak se domlouvám s Jirkou Zichem, že mi bude dělat pohyblivý větrolam a takto zkusíme běžet dál. Jde to. Konečně se naše cesta stáčí vlevo do údolí směrem na Znojmo. Tady už to jde běžet normálně. Padá však tma a začíná padat pěkně studenej déšť. Mrcha, kdyby přišel hned ráno, bylo by to hned příjemnější. Teď, když už o něj nestojíme, tak si přijde. Před Znojmem se setkáváme s Jindrou Lakym u něhož dnes nocujem. Jelikož déšť je opravdu nepříjemný a auťáky tu jezdí jak šílený, tak to radši balíme a jedem k němu. Na konto přibylo dalších 80 km. Večer ještě s Jindrou pokecáme, využiju služeb jeho osobního maséra, popijeme trochu vínka.

28. května. Je to tady. Poslední den. Jelikož je potřeba trochu změnit trasu, silnice na Jihlavu je uzavřena a budeme muset běžet jinudy odjíždíme do Vranovské vsi, kam jsme posunuli start dnešní etapy. Vybíhám, ale nohy dnes nemají vůbec snahu se zapojit. Prvních 20 km mi trvá skoro 4 hodiny. Chce se mi hrozně spát. Až když si v Želnavě dám k obědu polívku, dvě palačinky, malý pivo a kafe tak se probouzím a v pohodě za další 4 hodiny absolvuji dalších 36 km. Aby to však nebylo ani v závěru tak jednoduché, tak ještě 4 km před cílem pohlížím na oblohu nad námi a zjišťuji, že se na nás valí pěkná bouřka. Končíme rychle s občerstvováním a valíme to co to jde do Pelhřimova. K Jihlavské bráně dobíháme s prvními blesky a prvními kapkami v 17.25. Je konec. Nad Pelhřimovem řádí pěkná bouřka, ale mi už jenom vychutnáváme to, že to je vše úspěšně za námi.

Malé resumé na závěr.

Uběhl jsem celkem 1368 km, což mi trvalo celkem 200 hodin a 30 minut (zahrnut čas od startu etapy až do jejího cíle, včetně přestávek na jídlo, tiskovek, autogramiád apod.) Jirka Krofta uběhl celkem 850 km, Jirka Zich za 6 dní 412 km. Celé jsem to běžel v jedněch botách od MIZUNA, žádný půchejř ani žádný problém, kterých bych mohl svést na špatnou obuv – v lepších botách jsem dosud neběhal. Mojim hlavním jídlem byl, tak jako v Brně Metabolik Optimizér, dále, jogurty, dětský přesnídávky, sýry, pečivo, různé vývary, drůbeží a rybí maso, těstoviny, rýže.  Denně jsem vypil 3 – 5 litrů různých tekutin. Problémy se žaludkem žádné.

Pokud se mně zeptáte co my to dalo, odpovím, moc. Hlavně jsem si dokázal, že se to dá zvládnout. To že jsem neuběhl tolik kilometrů, kolik jsem původně měl naplánováno mně vůbec nemrzí. Věřím totiž,.že při příznivějším počasí se dalo i toto zvládnout. A co dál. Příští rok bych chtěl i s vámi udělat tak 5 – 6, třídenních regionálních běhů, kde bychom denně naběhali od 60 do 80 km. V rámci tohoto běhu by se vždy v hlavním městě regionu konalo řekněme setkání s lidmi, kteří by se chtěli více dozvědět o zdravém životním stylu. Na každém setkání by byl přítomen lékař se znalostí potravních doplňků, ortoped, ale i zástupci firem kteří nabízejí potravní doplňky a vybavení pro sport. Myslím si, že pokud se my to podaří dát do hromady budeme mít o prezentaci postaráno a tím i o sponzory. Tak co vy na to, jdete do toho se mnou?

 

Tento a další zajímavé články si můžete přečíst už ve třetím čísle Ultravytrvalosti, čtvrté číslo pak vyjde začátkem října. Ještě stále máte možnost si objednat tento časopis a dostat všechna čísla.

Miloš Škorpil